U stolu jednoho pražského barona se rozcinkají příbory a vzduch provoní vůně jídla. Student Jungmann, který v jeho domě vyučuje logiku, ale nemá na oběd ani pomyšlení. Sevře pevně v rukou cínovou vidličku a nůž s kostěnou střenkou, až mu zbělají klouby. Všichni ostatní mají totiž příbor stříbrný. „Musím odtud pryč,“ umíní si s ruměncem ve tvářích.
„Čechem je ten, kdo česky mluví, nikoli ten, kdo se k Čechům hlásí, ale mluví německy,“ tvrdí národní buditel, jazykovědec, básník a překladatel Josef Jungmann (1773–1847). Celý svůj život zasvětí jedinému – zdokonalování českého jazyka, aby byl schopen vyjadřovat všechny ty složité skutečnosti moderní doby a také tlumočit náročné umělecké i odborné myšlenky. Chce, aby se používal ve školách, úřadech a i v hospodářství. Jeho úsilí nakonec přinese úspěchy… Ne nadarmo se tak o něm někdy říká, že celý národ zachrání před záhubou. A to bez…