Mladý Antonín kráčí se svým tatínkem řezníkem z trhu a vede divokou jalovici. Ta se náhle čehosi lekne, poskočí a on spadne obličejem k zemi. Zvíře ho ještě několik metrů popotáhne po zemi. A to je poslední kapka. „Já tím řezníkem přece nebudu! Budu muzikantem!“ hádá se se svým tvrdohlavým otcem.
„Mít krásnou myšlenku, to není nic tak zvláštního. Myšlenka přijde sama sebou, a je-li pěkná a veliká, není to zásluhou člověka. Ale pěkně myšlenku provést a něco velikého z ní udělat, to je právě to nejtěžší, to je právě – umění!“ prohlásí jednou skladatel Antonín Dvořák (1841–1904). Jemu se to podaří beze zbytku. Již za svého života se stane jedním z nejvýznamnějších evropských symfoniků a tvůrců oratorní a komorní hudby. A nejen to. Do dnešní doby je v nejhranějším českým autorem a naším nejproslulejším umělcem vůbec!