V malém domku při farním kostele sv. Petra v samotném srdci italského Milána žije v druhé polovině 13. století zbožná žena se svým synem. Lidé v okolí věří, že dokáže vyléčit těžce nemocné. Přicházejí proto za ní chudáci i příslušníci prominentních milánských rodin. Všechny fascinuje její dobrota a vznešenost, s níž za každých okolností vystupuje.
„Musí jí v žilách kolovat královská krev,“ jsou přesvědčeni ti, kteří se s ženou v prostém šatu setkávají. „Vilemína byla dcerou českého krále,“ vypoví později při inkvizičním procesu jeden z jejích věrných stoupenců Andrea Saramita. Historik František Palacký (1798–1876) pak Vilemínu z Milána (asi 1210–1281/1282) ztotožní s českou princeznou Blaženou, předposlední dcerou Přemysla Otakara I. (1155/1167–1230) a jeho druhé ženy Konstancie Uherské (1180–1240). Je však možné, že by příslušnice Přemyslovců žila v Miláně bez vědomí vlastní rodiny…