Kéž už jsem plnoletá, opakovala jsem si pořád dokola. Říkala jsem si to se zaťatými zuby tehdy, když mě rodiče nějak omezovali. Připadalo mi, že mají nad mým životem neomezenou kontrolu, která v den mých osmnáctin musí skončit. Pak už budu odpovídat sama za sebe. Byla jsem rozhodnutá se z jejich područí vymanit a klidně třeba nechat školu, jen abych měla svobodu a odešla z domova. Starší kamarádka Aneta, se kterou jsem se často stýkala, přestože mi to rodiče zakazovali, přišla s jiným nápadem: „Víš, co by bylo úplně nejjednodušší? Vdej se. Pak ti nikdo nemůže říct ani popel. Budeš úplně samostatná a navíc budeš mít chlapa, který se o tebe postará, alespoň dočasně. Rozvést se pak můžeš kdykoliv.“ Nejprve mi to znělo jako naprostá hloupost. Při své povaze jsem naopak měla v plánu nevdávat se nikdy. Jenže pak jsem dospěla k závěru, že je to asi vážně to nejjednodušší řešení. Dokud jsem…