Do Ivety jsem se zamiloval vlastně už na základní škole. Byla to nejkrásnější holka z naší ulice, což jsem poznal už někdy v páté třídě. Já byl tehdy takový docela sebevědomý malý lumpík, ovšem kdykoliv jsem Ivetu potkal, červenal jsem se a koktal, až mi bylo trapně. Myslím si, že ženy nás chlapy mají prokouknuté a poznají, že se nám líbí, ať už je jim kolik chce roků. Iveta to bezpečně věděla už od těch mých deseti nebo jedenácti roků – to mi ostatně o mnoho a mnoho let později potvrdila. Já jsem měl nejlepšího kamaráda Jardu a shodou okolností se do Ivety zamiloval také… ostatně kdo z kluků ne? My dva jsme se s tím ale navzájem svěřili. Aniž by o tom slečna věděla, svedli jsme o ni souboj „na férovku“, s tím, že kdo vyhraje, ten se o ni bude ucházet. Vyhrál jsem tehdy já, ale nebylo mi to nic platné. Když jsem v sobě sebral veškerou odvahu a jednoho dne ji zastavil na ulici s otázkou,…