„Žíti a umříti chceme jako císařští!“ nenechají se zastrašit plzeňští měšťané. Je jim jedno, že má nepřítel velkou převahu. Na hradby postaví každého, kdo unese zbraň. Dokonce vyzbrojí i místního kata.
Pohár trpělivosti přetekl. Náboženskou svobodu, potvrzenou v roce 1609 Rudolfovým majestátem, už nikdo porušovat nebude! 23. května 1618 vyhazují vzbouřené české stavy z oken Pražského hradu dva císařské místodržící a jejich sekretáře. O den později převezmou správu země do svých rukou, když zvolí v Praze prozatímní vládu 30 direktorů. Ne všichni v Českém království ale se vzpourou proti Habsburkům souhlasí. Patří k nim i dlouholetá katolická bašta Plzeň, která se od povstání jednoznačně distancuje. V jejím případě jde však o víc než „jen“ o víru, protože císař jí dluží velké peníze! A kdyby se město rozhodně nepostavilo na stranu panovníka, už by je nikdy nemuselo vidět.