Byla jsem v pátém měsíci těhotenství, když mi můj muž, Richard, přišel říct, že se rozhodl odjet pracovat do zahraničí. Byl vyučený kuchař a ti u nás nikdy neměli na růžích ustláno. Richard chtěl zabezpečit svou rodinu a v podstatě jsem mu mohla být za jeho rozhodnutí vděčná. Jenomže cena, za kterou jsme za to oba zaplatili, byla až příliš vysoká.
Richard odjel v neděli večer. Pamatuji se dodnes, jak stál u staré škodovky, které už nešlo ani topení, klepal se zimou a z nebes na něj padaly sněhové vločky.
„Dobře dojeď!“ zavolala jsem na něj.
„Zavolám ti hned, jak budu na místě, lásko,“ mávnul na mě. A já se znovu rozbrečela. Byla to po dlouhé době první noc, kterou jsem strávila úplně sama. Tedy s dítětem v bříšku. A rozhodně nebyla poslední.
„Jestli budeš stále takhle plakat, narodí se nám nejsmutnější dítě na světě,“ říkal mi do telefonu Richard, když mi volal třetí den a já mu už…