Víra v posmrtný život vedla Egypťany k tomu, aby zemřelého na pokračování jeho života jinde náležitě připravili. Zvláštní důležitost pak věnovali uchovávání těla. Nákladnost mumifikace a pohřbu, umístění hrobu i jeho výbava se však u jednotlivců značně lišily, záleželo především na zámožnosti zemřelého a jeho rodiny. Chtě nechtě bylo totiž pohřebnictví zejména výdělečným byznysem…
Egypťané postupem času vypilovali metody, kterak zachovat tělo zemřelého člověka v co nejlepším stavu. Mysleli si, že jeho uchování umožní duši mrtvého dorazit na onen svět a začít tam nový život. Přišli proto s metodami balzamování, inspirovanými přirozenou mumifikací těl působením pouštního písku. Zpočátku totiž pohřbívali své mrtvé do malých jam v poušti. Přitom si všimli, že teplo a sucho jejich těla rychle dehydratovalo, a vytvářelo tak přírodní mumie.
Více se dočtete v aktuálním vydání Svět na dlani…