Ožívá při prvním pořádném sněhu a umírá při tom posledním. To v ideálním případě. Občas ho ale pošle předčasně k ledu náhlá obleva nebo smečka vandalů, kterým se nelíbí, že na ně dělá dlouhý nos, a vrhá pohledy, temné jako uhel.

Počasí k tomu aktuálně svádí, když je Česko pod sněhem… Sněhulák patří k zimě stejně neodmyslitelně jako Popelka na Vánoce. Zasněžená krajina by bez něj prostě nebyla úplná. Lidé staví břichaté mužíky s mrkví místo nosu a apartním hrncem na hlavě už tak dlouho, že zapomněli, kdy s touhle zábavou vlastně začali.

Byl a už není

Pravděpodobně úplně první obrázek sněhuláka je otisknut v roce 1380 a to rovnou v nejrozšířenějším středověkém rukopisu, knize Kniha hodin. V malé modlitební publikaci, určené pro osobní potřebu zbožných laiků, se objevuje sněhový mužík, dřepící na dřevěné trojnožce. Výraz v jeho tváři prozrazuje, že mu není zrovna do zpěvu, čemuž se nelze divit, když přímo pod ním hoří oheň. Celá ilustrace má s největší pravděpodobností poukazovat na pomíjivost života. V následujících staletích doplní obrázek sněhového panáka i nějaká ta písemná zmínka. Jako třeba v životopisu Michelangela (1475 – 1564), podle kterého postaví slavný italský umělec na konci 15. století na nádvoří Medicejského paláce figuru ze sněhu.

Sněhulák místo demonstrace

Na začátku toho dalšího, konkrétně v roce 1511 vyroste v Bruselu v průběhu tuhé zimy více než stovka sněhových postaviček jako výraz nespokojenosti místních občanů s vládnoucí elitou. Ti se místo demonstrací nebo pouličních nepokojů rozhodnou vyřídit si to s politiky sněhem a ledem. A protože si přitom servítky rozhodně neberou, není tu kromě klasické satiry nouze ani o takové výjevy jako jeden sněhulák močící druhému do úst nebo rovnou kopulující dvojice. Budoucímu římskému císaři Karlu V. (1500–1558) zase Bruselané postaví před palác sněhovou pannu s jednorožcem v klíně. O poznání klidnější je setkání sněhuláka s Williamem Shakespearem (1564–1616), který ledového mužíčka zmíní na konci 16. století ve svém dramatu Richard II.