V druhé polovině 18. století londýnské ulice zachvátila panika. Stránky novin plnily zprávy o útocích šílených psů a lidé se báli vycházet ven. Důvodem byla epidemie smrtelného virového onemocnění – vztekliny.
Způsob přenosu vztekliny lidé rozeznali už ve starověku. Sám Aristotelés (384–322 př. n. l.) kolem roku 300 před naším letopočtem napsal, že nemoc, která činí psi šílenými, je fatální jak pro samotná zvířata, tak pro jejich pokousané oběti. Podobně se ve svých spisech o vzteklině zmiňoval i Plinius Starší (23–79). Ten ještě navíc dodával, že pes se nemocí nakazí, jestliže ochutná menstruační krev ženy.
Ačkoliv antičtí myslitelé neměli pravdu ve všem, správně odhalili, že se nemoc přenáší zvířecím kousnutím.
Člověka, kterého nemocné zvíře napadlo, sužovaly záchvaty zuřivosti, bolest svalů, nadměrná produkce slin a křeče. Často se také objevovaly prudké reakce v souvislosti…