Se slzami v očích a s nesmírným vděkem ve tváři hledí mladý manželský pár na klečící Johanku z Arku. „Je to světice,“ zašeptá žena a pokřižuje se. Potemnělou místností, v níž dosud panovalo nepřirozené ticho, se totiž rozléhá dětský pláč. Krásnější zvuk si rodiče nedovedou představit. Jejich dítě totiž bylo ještě před pár okamžiky mrtvé.
Krajina před Johankou z Arku (1412–1431) se zakomíhá, jako kdyby bylo parné léto a ona na ni hleděla přes tetelící se horký vzduch. V kalendáři jsou ale psané teprve první jarní dny. Přesto se svět před Johančinýma očima zničehonic roztančí. Ptáci se ztiší, stromy zavlní a louky se zalijí duhovými barvami. Mladičká Panna orleánská se malátně sveze na zem a zahledí se před sebe. Nad vrcholky okolních kopců spatří jasné spalující světlo, z něhož se vynoří zlatistvá okřídlená postava. „Neboj se, Johanko, nic se ti nestane,“ uklidňuje ji hlas. Jde o…