Moře a oceány ani zdaleka nejsou oázou ticha. Ani nemohou být. Život se tu už od svých počátků učil využívat zvuky k orientaci a komunikaci. Fungovalo to dobře, dokud nepřišel člověk se svou technikou. Vojenské sonary a vzdušná děla přinesly hluk takové úrovně, že ohrožuje vše živé od planktonu až po velryby.
Za celý problém přitom může i sama voda. Hluk techniky, například při vrtání, pod vodou obtěžuje mnohem více než ve vzduchu. Je to dáno fyzikální podstatou zvuku, který jakožto vlnění nachází ve vodě mnohem lepší podmínky k šíření. Rozdíl je to značný. Zvukové vlny se vodou šíří rychlostí zhruba 1500 m/s, zatímco vzduchem jen asi 340 m/s, tedy zhruba 4,4x rychleji, a doznívají déle. Voda zkrátka zvuk netlumí, ale naopak mu pomáhá vyniknout. Pro mořské živočichy to bylo původně výhodné. Protože se při omezené viditelnosti pod hladinou těžko mohli spoléhat na zrak, evolučně si…