Poprvé jsem ji zahlédla u doktora. Seděla v čekárně, klopila oči, vypadala zkroušeně. A já, husa blbá, si řekla: „Chudinka, asi má trápení.“
Měla výraz ženy, které si hodně zažily a teď chtějí jen trochu klidu. Tak jsem se usmála. Podívala se na mě, přikývla, a bylo to. Pomyslné dveře jsem otevřela já. Jmenovala se Táňa. Jen tak mezi řečí mi venku před ordinací řekla, že je čerstvě po rozvodu, sama, děti někde daleko, zdraví zlobí. Vzala jsem ji do cukrárny na chlebíček. Nevím proč. Za měsíc jsme se spolu scházely už skoro denně.