Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že v důchodu už člověk jen sedí v křesle, plete svetr a vzpomíná na staré časy.
Ale život má své cesty a nikdy není pozdě na nový začátek. Bylo to před pár lety, když jsem oslavila šedesátku. Moje děti už mají dávno své rodiny, vnoučata mi před očima vyrostla jako z vody a můj milovaný manžel, Václav, mě příliš brzy opustil. Odešel už před deseti lety po tragické autonehodě. Od té doby jsem žila v našem domku na kraji města, obklopená jen vzpomínkami a neodbytným pocitem, že tohle snad nemůže být vše.