I když jen tak postávají v zahradách s komickou červenou čepicí a lopatičkou, nejsou žádní povaleči. Nezdolní potomci bohů, větrem ošlehaní strážci zahrad, zahrádek i sadů. Ale také baviči, světoběžníci a rebelové.
Už Jára Cimrman ústy děda Vševěda praví: „Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude. A strašně rychle se množí.“ Většinou je to to první, co každého Čecha napadne, když se řekne trpaslík. Je i není to pravda. Jsou jich miliony a každý den přibývají další, svého času postávají snad na žádné zahrádce. Zarytí estéti budou souhlasit i s první částí citátu, přesvědčení, že zahradní trpaslík je vrchol nevkusu. Jenže tak jednoduché to rozhodně není. Trpaslíci totiž zručně balancují na hraně laciného kýče, tradice a umění. Neberou se příliš vážně a vedle ironické nadsázky a humoru jim nechybí ani jistá poetika. Jsou ozvěnou dávné mytologie, malým, leč výrazným…