Píše se mi to těžko, ale musím. Právě jsem pochovala svoji nejlepší kamarádku Blanku. Nezemřela. Jen jsem ji pochovala zaživa.
Seznámily jsme se před osmnácti lety na kurzu keramiky. Já byla příliš brzy ovdovělá a sama, ona rozvedená, protože prý také nemohla mít děti a manžel po nich moc toužil, našel si tedy jinou. Od té doby jsme byly nerozlučné. Každý čtvrtek keramika, pak káva u mě nebo u ní, v létě jsme pravidelně vyrážely na dovolenou a Vánoce a svátky jsme trávily spolu.