Pan Boháček, můj soused, byl prazvláštní člověk. Dělilo nás jen deset let, o kterých byl on starší. A přestože já si naplno užívala života, jezdívala jsem na hory, plavala, věnovala se cyklistice, posilovně a tak trochu jsem zasahovala do všech sportů, on byl upoután s roztroušenou sklerózou na invalidní vozík.
Nejdříve jsem ho vlastně ráda neměla a snažila jsem se mu vyhýbat. Dělal nemístní poznámky o ženách, jeho výroky měly sexuální podtext. Ne, nebyly vyloženě sprosté, jen věci nazýval tak, jak je cítil. Od rozvodu byl sám, ale nebyl osamělý. Navštěvovali ho denně přátelé, většinou kamarádky. Po domě se dokonce šířilo, že pan Boháček provozuje něco, jako soukromý nevěstinec. Chodily za ním mladé, starší i důchodkyně, někdy zůstávaly i přes noc. Pan Boháček se snažil žít život s úsměvem na rtech. Lidé ho ale neměli moc rádi. Domem se šuškalo, že ve skutečnosti může chodit, ale z důvodu vyšších sociálních příspěvků na péči atd. se dobrovolně uvěznil na invalidní vozík. Ještě předtím, než jsem se do domu přistěhovala, prý občas vycházel z ven i bez vozíku. Chodíval na večerní procházky, aby ho nikdo neviděl. A pár závistivců ho pohotově vyfotilo a udalo na úřadech.
Moc jsem tvrzení nevěřila. Kdo z vás by se dobrovolně usadil na invalidní vozíček a trávil na něm život?
Jeden den se mi stala nemilá věc. Zablokoval se mi zámek od trezoru, ve kterém jsem měla nejen cennosti, ale také ředidla a další látky, ukryté před dětmi, aby je náhodou nevypily a neublížily si. A právě jsem něco z trezoru potřebovala. Zazvonila jsem u sousedů. Pan soused byl šikovný a leccos mi už v bytě spravil. Ale na zámek si netroufl
„Zkuste zaklepat u pana Boháčka. Je to hračička, ten opraví úplně všechno. Bude si vědět rady. Lidé v baráku ho nemají rádi. Závidí mu, že i takto nemocný je veselý a dokáže si se vším poradit. Má kolem sebe přátele, a i ty mu lidi závidí.“, řekl pan soused. Mně se na pana Boháčka nechtělo zvonit, ale soused mě pozoroval, jestli jdu k jeho dveřím. A tak jsem na zvonek s nápisem „Boháček“ přece jenom zazvonila. Soused zavřel dveře svého bytu a zmizel v jeho nitru. U pana Boháčka nikdo neotevřel. S úlevou jsem se otočila na cestu zpět. V tu chvíli jsem zaslechla nějaké šoupání za dveřmi. Dveře se otevřely a já zahlédla invalidní vozík, na kterém seděl pan soused.
„Sluší mu to, i když je v teplákách.“, pomyslela jsem si a tiše jsem pozdravila.
„Copak mi nesete?“, zeptal se a mile se usmál.
Začala jsem blekotat o zámku. „Ale to nevadí, já si nějak poradím.“, řekla jsem nakonec.
Pan Boháček se jen zeptal, jak je trezor velký. „Ten asi nepřinesete, že? Musím já k vám?“
„Dá se odnést, ale asi ho sama neunesu. Je přenosný.“, nervózně jsem odpověděla. Vždy se cítím v přítomnosti postižených a znevýhodněných nesvá. Je mi takových lidí líto.
„Tak já pojedu s vámi a pomůžu vám.“, řekl.
„Vy ale, no…vy nemůžete chodit.“, vyblekotala jsem kostrbatou větu.
„To sice nemůžu, ale ten vozík uveze nejen trezor, ale i třeba vás.“, usmál se a jel.
Rozbitý trezor si usadil na klín a jeli jsme opět k jeho bytu. U dveří jsem zaváhala.
„No, pojďte dál. Je to trezor, nevím, co v něm je, musíte být u toho.“
Zula jsem se a šla do sousedova bytu. Překvapil mě nezvyklý pořádek. Byt působil útulně. Chtěla jsem se usadit v obývacím pokoji, kterým jsme procházeli.
„Jestli se neurazíte, já nejraději trávím čas tady.“, ukázal na sousední pokoj, jemuž kralovala obrovská dvoupostel. Nebyla ustlaná. Nervózně jsem šla do pokoje a posadila jsem se na židli u psacího stolu.
„Můžete si udělat pohodlí.“, poplácal soused na postel a já vyskočila jako na pérkách. Chtěla jsem domů. Všiml si asi, jak jsem nervózní, přisunul mi židli a nabídl kávu. Odmítla jsem. Seděla jsem jako v čekárně u zubaře. „Už abych byla doma.“, honilo se mi hlavou. Pan soused si vzal brejličky, vytáhl kufřík s nářadím a dal se do práce. Očima jsem bloudila po pokoji. Najednou mi zazvonil telefon. Volali rodiče.
„Mluv nahlas, víš, že mi blbne telefon.“, křičela jsem do svého aparátu, který od pádu nevykazoval už takové schopnosti, jako před ním.
„Na to bych se mohl taky podívat.“, řekl soused, když jsem hovor ukončila.
„Na co?“
„No, na ten telefon.“
A tak mi soused, s kterým jsem si nakonec potykala, spravil i telefon. Jmenoval se Ondra. Měla jsem z něj smíšený pocit. Opravoval vlastně všechno. Jeho přátelé se za ním stavovali, aby jim spravil hodinky, telefony, počítače, rádia, televize, vše, co se jim pokazilo.
„Co jsem dlužná?“, zeptala jsem se.
„Můžete, vlastně už můžeš občas přijít na kafe.“
„Ale ty máš spoustu návštěv.“
„Však jo. Ale nikdo neví, jak mi je. Taky jsem někdy sám. Jezdil jsem na hory a hodně sportoval. Od doby, co nemoc postoupila, už nemůžu.“, řekl, a vstal z vozíku. Asi si všiml mého údivu.
„Ne, že to někomu řekneš.“
„Ale proč jsi na vozíku, když chodíš?“
„Proč?“, podíval se na mě. „Jsem věřící člověk a neuchyluji se ke lžím. A já se s vozíkem opravdu cítím bezpečněji. Má nemoc má několik fází a já jsem na konci. Můžu sice chodit, dá mi to ale hodně přemáhání. Dokazuji si tím, víš, že jsem ještě člověk. Ještě žiju.“
Rozloučila jsem se a odešla domů. Hodně jsem o Ondrovi přemýšlela. Taky jsem se cítila hodně sama od chvíle, co nás manžel opustil. Dvě děti, ale přesto hodně sama. Jenže já mám jen Bětku, kamarádku, která se občas staví na kafe. A pak ještě Marcelu, která pase po klepech, staví se zřídkakdy, aby pomluvila všechny okolo. Jinak jsem často sama. Nezávidím já nakonec svému sousedovi?
Jednou jsem upekla buchtu a odnesla ji k sousedovi. „Tady máš něco za ochotu, ať chutná.“, dala jsem mu talíř mezi dveřmi. Němě ukázal, ať jdu dál. Uvnitř mi řekl, že se nechce ukazovat u dveří bez vozíku, aby ho opět někdo neudal. Věřil mi, a mě to těšilo. Patřila jsem mezi ty, kterým odhalil své tajemství. Brzy se i o mně povídalo po domě, že patřím do sousedova „harému“. Ano, jeho bytem proplouvaly ženy všech věkových kategorií. Cítily se u něj asi jako já. Ondra měl lidi v šachu tvrdými slovy, ale někde uvnitř to byl malý kluk, co se bál. Věděl, že jeho čas se krátí. Snažil se pomoci, když bylo třeba, měl ale také nálady, kdy byl protivný a zlý ke všem. To všichni utekli. Zůstala jsem jen já. Nějak jsem to považovala za povinnost. Brzy pochopil, že když má problém, neotočím se zády a neodejdu. Nepočkám, až se zase změní na dobráka. A tak jsem mu pomáhala řešit jeho problémy s dcerou, která brala drogy a o niž se nestarala ani její máma. Pomohla jsem mu vyřizovat důležité dokumenty na úřadech.
Nikdy jsem se nedočkala slůvka „děkuji“. Někdy jsem pochybovala o tom, jestli zná Ondra vůbec mé jméno. Nikdy mě jím neoslovil. Byl vlastně zlý k lidem. Pomáhal jim, dovolil jim, aby se u něj doma cítili jako doma, ale neuměl říct jediné pěkné slovo. A přesto jim nechtěl ublížit. Byl tak jako oblázek, který řeka změnila, uhladila, udělala si ho podle svého přání. City měl ukryté sám v sobě. Tiše jsem poslouchala jeho příběhy. Nebral návštěvy druhých jako dar, ale jako samozřejmost. Sama jsem nechápala, proč ho vůbec navštěvuji. Byl okoralý jako starý chleba, ale já asi v duchu doufala, že ho zlomím. Věřila jsem, že když se k němu neotočím zády, když mu budu pomáhat, pochopí, jak důležitou roli zastupuje v životě přítel.
Asi jsem měla úspěch. Když Ondru něco trápilo, svěřil se mně. Vyprávěl mi o Bohu, v kterého věří, a já jako ateista němě poslouchala. Nesouhlasila jsem vždy, přesto jsem viděla, že ho víra zbavuje strachu ze smrti a dělá ho šťastnějším. Pak se jeho stav prudce zhoršil. Léčba jeho nemoci postupně odrovnávala ostatní orgány. Selhávaly mu ledviny, játra i plíce. Byl unavený a nepřál si už mé návštěvy. A já se neuměla vnutit. Jednou jsem si dodala odvahy a zaklepala na jeho dveře. Dlouho jsem čekala, než mi otevřel. Vyprávěli jsme si pak o tom, jak celý život, který žil, byl zbytečný. Jeho dcera byla feťačka, lidé k němu chodili především, když něco potřebovali.
„Odcházím. Nebojím se toho, protože jako věřící vím, že jdu do lepšího. Ale mám zlý pocit, že jsem tu po sobě pramálo zanechal.“, řekl a poprvé vyslovil mé jméno.
„Možná se ti to zdá, ale… Já byla hodně smutná. Odešel od nás můj muž, kterého jsem milovala. Zůstala jsem s dětmi sama a ty postupně rostou a odcizují se mi. Mají už své zájmy. Nechtěla jsem už dalšího muže. Žila jsem pro nic. Trápila jsem se každičký den maličkostmi: že není uklizeno, že není vyžehleno, že děti rozbily vázu… Tak to šlo každý den. Kamarádek moc nemám, a ty, které mám, jsou jen známé, ne skutečné přítelkyně. A pak se mi rozbil ten trezor. Nic v mém životě se nezměnilo, jen jsi do něj přibyl ty. Ty, který jsi netoužil po partnerce, ani jsi nestál o další kamarádku. Máš jich dost. A přesto jsem se cítila v tvé blízkosti, že mám pro co žít. Byla jsem ráda, když jsem ti mohla pomoci, a byla jsem nevýslovně vděčná, když jsi ty vyslechl mě. Nic jsme si nedávali, a přesto to cítím tak, že jsme si dali mnoho.“
Hleděl mi do očí. Byl bledý a unavený. Vypadal jako malé vyčerpané dítě. Měl upřímný pohled. Nikdy jsem se k Ondrovi nepřiblížila. Občas jsem mu podala ruku na pozdrav, to bylo vše, co jsem si k němu dovolila. Najednou jsem se naklonila, abych ho objala. Chtěla jsem se zahřát v jeho náruči a on se beze slova schoulil do té mé. Objímali jsme se dlouho, bez jediného slova. Jako bych mu tím objetím sdělovala, jak jsem v životě sama, opuštěná, jak mi je často do breku. A jako by mi on říkal, že je smířen s tím, kam jde, ale já pro něj znamenala víc, než ostatní jeho kamarádky.
„Bude mi pak smutno.“, řekla jsem a oba jsme věděli, kdy pak.
Ondřej do měsíce zemřel. Zemřel doma, ve své posteli, jak si přál. Na pohřbu jsem svírala kytici bílých růží. Nebrečela jsem. Věřila jsem, že šel tam, kde je mu lépe, jak často říkával. Němě jsem sledovala jeho kamarádky. Brečely, objímaly se. Možná mezi nimi byly i bývalé jeho milenky. Ale jsem si jistá, že s žádnou si možná nesdělil tolik, jako se mnou. Pohladila jsem okvětní lístky růží. Byly bledé jako Ondrovy tváře, jak jsem je znala z posledního setkání. Křehké a bledé, a přesto tak krásné.
Lenka (39), Kopřivnice