Kolem nevelkého muže se slámově blonďatými vlasy, které se stáčejí do drobných kudrlinek, šedomodrýma očima, vystouplým břichem a útlýma nohama se shlukuje dav lidí. „Řeči o mé smrti se nezakládaly na pravdě,“ řekne muž a zabrnká při tom na lyru. „Padněte na kolena a vzdejte mi slávu,“ žádá záhadný cizinec rázně. „Jsem totiž váš císař,“ pronáší hlubokým hlasem. „Jsem císař Nero!“ dodává. Mluví ale pravdu?
Zahradou nevelké vily stojící nedaleko za branami města Říma se rozléhá tichý naříkavý pláč a štkavé vzlykání. „Jak všestranný umělec to ve mně hyne,“ rozněžňuje se sám nad sebou římský císař Nero (37–68 n. l.). V patách mu jsou totiž členové pretoriánské gardy, kteří ho mají zajmout. Senát nechvalně proslulého imperátora krátce před tím prohlásil za nepřítele státu a odsoudil k trestu smrti. Než aby se Nero nechal ubičovat k smrti, vytáhne ze záhybu své tógy dýku a vrazí si ji do…