Můj otec umíral v nemocnici na nádory v mozku. Jednou se ve 22 hodin rozezněl u mě doma zvonek. Vstala jsem, šla otevřít. Zvonek stále nepřerušovaně zněl a vzbudil celou rodinu. Přišla jsem k proskleným dveřím, nikdo nebyl vidět. Myslela jsem tedy, že někdo strčil sirku do zvonku, starý vtip. Jenže když jsem odemkla a vyšla ven, nebyla tam ani ta sirka. V tu chvíli, kdy jsem vyšla ven, zvonění ustalo a jen vzduch se ještě chvěl z toho dlouhého ohlušujícího zvuku. Zůstal velmi stísněný pocit. Poslední týdny jsem spala velmi špatně, ale rozhodně to nebyla halucinace z nevyspání, natož sen, slyšeli to všichni, manžel se hned ptal, co se děje. Ráno pak přišla zpráva, že otec právě v těch 22 hodin zemřel… Sama bych to těžko někomu věřila, ale stalo se, dodnes to nedokážu pochopit.

Ale to ještě nemělo být vše. Za nějaký čas jsem byla moc nemocná, horečky ke 40 stupňům a nemohla jsem se asni postavit na nohy. Když bylo snad nejhůř, teploty ustupovaly, ale přetrvávaly stupňující se bolesti, ležela jsem, ale nespala a najednou jsem cítila, že mi někdo sahá na peřinu, otevřela jsem oči a bála se otočit hlavu, protože manžel byl v práci, tak nebyl kdo by na ni sahal. Dotek byl znovu cítit a změnil se v zacloumání. Otočila jsem se tedy a vyděšeně ztuhla, u postele stála postava. Byla tmavá, i obličej. Jen nebyl k poznání, ale já nevím, proč věděla, že je to otec. Byla jsem jak ochrnutá, neschopná hlasu ani pohybu. Postava byla chvíli na místě, pak se pomalu přesunula od boku postele k nohám. Tam se zastavila, zas pár vteřin, jako když se dívá a pak se rozplynula. Je to divné ale ten den mi bylo lépe, a lépe, druhý den jsem byla bez obtíží. Vím, že to nebyla halucinace a že jsem byla vzhůru, vím to bezpečně. Moje kamarádka mi řekla, že táta mě z toho přišel vytáhnout a vytáhl. Věřila tomu. Ani rodina se tomu nesmála. Po té příhodě se zvonkem měla ke smíchu nad podivnými záhadami daleko.

Další divná věc je, že po přestěhování do 200 let starého domku mám často nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje a stojí mi za zády. V pocitu úzkosti a strachu se otočím a vidím mizet stín. Nechávala jsem si to pro sebe, protože manžel to tak neměl. Až mi dcera řekla, že se zde vždy bála, viděla stíny a měla pocit, že není v místnosti sama a proto raději co nejdřív odešla z domu. Dokud byla s námi, neřekla nic. Taky se bála, že by byla za blázna. Až teď jsme se tedy svěřily navzájem. Náš dům při tom stáří mohl zažít leccos, o čem už nikdo neví. Dcera říká, že měla vždy pocit, že se tu stala vražda či sebevražda, možná obojí. Každý člověk má jiné vnímání, jinou citlivost a proto asi manžel tyto zážitky nemá.

Asi se divíte, že ještě někdo píše rukou, ale já mám s nemocnýma očima velký problém hledět do počítače, takže raději píši postaru, ač i to není bez obtíží.

Ivana Karkošová, Liberec