Jmenuji se Lucie, je mi přes čtyřicet let, mám dvě děti a jsem již půl roku rozvedená. Všechno to začalo poměrně nedávno, po Vánocích loňského roku.

S manželem jsme spolu byli téměř dvacet let. Na škole jsem otěhotněla, vdávala jsem se již s bříškem. Rodině to nevadilo, mého muže měli rádi. Jak říkala moje maminka, byl to slušný člověk.

To Petr opravdu byl, můžeme být ale jakkoliv slušní, a dobrý konec nám to nikdy nezaručí. Po porodu prvního dítěte se vše změnilo, před svatbou jsem byla plná ideálů a naprosto nepřipravená na reálný život. Domácnost jsem nezvládala, dcerka dostala hned po porodu žloutenku a ani mě za ní nechtěli pustit. Manžel byl pořád pryč. Po revoluci začal podnikat a aby se mu vklady vrátily, byl v práci od rána do večera. Děti jsem vychovala sama. Odcizili jsme se, neměli jsme si co říct a když děti odešly, zmizelo i to, co nás spojovalo. První Vánoce bez dětí byly hrozné, chodili jsme kolem sebe s  Petrem mlčky, ani jeden z nás nevěděl co dělat, co říct. Nakonec se manžel druhý den ráno sbalil s tím, že má naléhavou schůzku a musí odejít, políbil mě a již spěchal k autu.  Do toho zazvonil telefon, dodnes si ten hovor živě vybavuji. Volala dcera, rozešla se s přítelem, byli spolu přes dva roky. Jedním dechem mi oznámila, že se stěhuje k Anně, své přítelkyni. Všechno se na mě začalo bortit, můj manželský život byl v troskách, od dcery nikdy neuvidím vnoučata a syn žijící již několik let v zámoří se tento rok ani neozval. Všichni mají své životy ve kterých mě nepotřebují, to já potřebuji je.

Po tomto zjištění jsem podala žádost o rozvod a poprvé udělala něco sama za sebe. Manžel byl velmi překvapený, vůbec to nečekal v první chvíli si myslel, že mi něco řekla Marcelka, jeho mladičká sekretářka jen o pár let starší než naše dcera. S Marcelkou byl již déle než půl roku, další překvapení a další potvrzení toho, že mé rozhodnutí bylo správné.

V práci mi již dlouho nabízeli možnost kariérního růstu, pod podmínkou že si zlepší své znalosti jazyka – angličtiny. Představa, že se po noci učím slovíčka pro mě byla jen těžko představitelná, ale najednou jsem byla pro. Přihlásila jsem se do kurzu a po pár měsících jsem odjela do Anglie. Všechny náklady platila firma ve které jsem pracovala.

Každý den jsem strávila ve škole a jednou týdně psala test. Výsledky byly znát okamžitě, moje nejistota z cizí řeči se pomalu vytrácela a já se poprvé po dlouhé době cítila opravdu dobře, byla jsem hrdá na to, že jsem něco dokázala úplně sama. Seznámila jsem se s lidmi z celého světa, byli jsme různorodá skupinka složená z lidí v rozličném věku z rozličných zemí i společenských vrstev. Od chlapce, který si všechen svůj majetek vezl s sebou  v jednom baťohu přes dívku se zlatými Rolexkami na kterou čekala kariéra modelky.

Dodnes se navštěvujeme, každý rok letím já za nimi, nebo oni sem k nám do Čech. Získala jsem přátele na celý život, můj krok ocenili i v práci. Byla jsem povýšena, poprvé za dvacet let jsem měla vlastní kancelář i sekretářku. Práce mě neuvěřitelně naplňuje, dostala jsem novou šanci do života, přestože jsem nikdy nevěřila, že by ještě mohla přijít. Využila jsem jí a ničeho nelituji, snad jen toho, že jsem se k tomu neodhodlala dřív.

Tereza Slavíčková