Když mi bylo asi 18 či 19 let, podlehl jsem kamarádům, že když nekouřím, tak nejsem chlap. Žádná slečna si mne ani nevšimne a podobně. Z nerozumu jsem tedy koupil balíček cigaret a zápalky a zapálil si první cigaretu. Žádný požitek jsem z toho neměl. Ba co víc, záhy jsem se silně rozkašlal a první cigaretu po 2-3 tazích zahodil.

Na „neštěstí“ u toho byli i moji kamarádi kuřáci, kteří z toho měli velikou legraci. Poučili mě, jak mám kouřit, jak držet cigaretu, jak si ji zapálit, oklepat popel, … Asi jsem byl učenlivý žák a tak jsem se postupně naučil kouřit. Přes mojí snahu například v restauraci při pivu jsem byl často terčem posměchu, že cigaretu držím jako prase kost a podobně.

No, žádný učený z nebe nespadl. Mysle jsem, že se vše brzy naučím a zařadím se mezi dospěláky, jako rovný k rovným. Maminka záhy poznala, že jsem kouřil. Marně mně napomínala, prosila a cigarety mi zakazovala. Říkala, že těžce vydělané peníze vyhazuji z okna. Že prý foukám kouř Pánu Bohu do oken a kazím si tím zdraví. Tvrdila, že si zkazím plíce a dostanu tuberkulózu a rakovinu plic. Nic nepomáhalo. Jakmile jsem držel cigaretu v ruce, myslel jsem si, že jsem něco víc. Že už jsem dospělý, že jsem chlap…Snad mně v tom utvrzovaly i mnohé filmy, kde filmoví herci nejednou také kouřili.

Tak se jednou před nástupem do vojenské služby přihodilo, že jsem musel jet do Prahy. V Chocni jsem nastoupil do rychlíku jedoucího do Prahy. Procházel jsem vagónem a v jednom kupé seděla pohledná slečna sama. Na první pohled se mi zalíbila, proto jsem si dodal odvahy a vstoupil do kupé s dotazem, zda-li je tam volno. S milým úsměvem přisvědčila a já se posadil proti ní. Ihned jsem přemýšlel, jak navázat rozhovor.

Dostal jsem nápad! Z kapsy jsem vyndal tabatěrku, zeptal se s úsměvem na rtech, mohu-li si zapálit. Zda jí to nebude vadit. Opět s milým úsměvem mi řekla, že jí to vadit nebude, ale panu průvodčímu nejspíš ano. Tuto poznámku jsem asi přeslechl, neboť jsem byl její postavou, úsměvem a vším natolik oslepen, že jsem viděl jen ji. Její nádherný úsměv, zuby, halenku i mírný dekolt… Když v tom jako z udělání vešel průvodčí se slovy: „Vaše jízdenky prosím!“

Hned na to přísně pohlédl na mě a spustil: „Pane, jak to, že kouříte v nekuřáckém kupé? Ihned zaduste cigaretu a dostanu 30 Kčs jako pokutu!“ Bylo to, by mě polil horkou vodou. Takto mě zostudit a zesměšnit před tak krásnou dívkou? Do hloubi duše jsem se styděl a zaplatil stanovenou pokutu. A musím říct, že těch 30 Kčs pro mě rozhodně nebylo zanedbatelných. Mezitím rychlík dojel do Chlumce nad Cidlinou. Já se omluvil slečně a z kupé jsem přešel do jiného vlaku.

Až do Prahy jsem si v duchu huboval, jak jsem mohl být tak nepozorný a kouřit v nekuřáku. Co si asi ta slečna o mně pomyslela? Zbytek cigaret jsem při výstupu z rychlíku v Praze vyhodil do prvního odpadkového koše. Přijal jsem rozhodnutí, že s kouřením jsem nedobrovolně přestal!

Druhý neméně nepříjemný políček jsem dostal, když záhy po této příhodě jsem nastoupil na vojenskou základní službu do kasáren v Žamberku. Zde jsem nastoupil k rotě, které velel rozumný velitel roty – štábní kapitán Řezníček. Nevím jistě, ale snad se jmenoval Josef. Další důstojníky neměl. Naše armáda se teprve formovala a tak nám velel jeden desátník a několik vojínů – druhoročáků, kteří za uplynulý rok nedělali ani svobodníky. Na ně mám vzpomínky opravdu špatné.

Nejen při výcviku a školení ale i v našem osobním volnu nás doslova šikanovali a buzerovali. Krátce před mým nástupem na vojnu se stal ministrem obrany JUDr. armádní generál Alexej Čepička. Ten schválil mimo jiné nové řády, ale také 10 Kčs denního žoldu pro vojíny. Fasovali jsme také 3 nejlevnější cigarety denně. Asi Delty, či jak se tenkrát jmenovaly.

Žold i cigarety nám jednou za 10 denní vypláceni oni zmínění druhoročáci, také vojíni. Pochopitelně, že pokud byl voják nekuřák, tak mu cigarety nedali se slovy: „Co s nimi budete vojíne dělat? Nechte je nám kuřákům!“

Vzhledem nejen k tomuto okrádání, ale celkovému zacházení jsem na ně měl pivku. Proto jsem jim cigarety nedal a začal jsem opět kouřit. Že se mi to mnohokráte vrátilo jinak, /kuřák-nekuřák bylo zapsáno o každém branci v dokladech již z Okresních vojenských správ/, nebudu rozvádět. Velikou radost tito „velitelé“ měli z toho, že když mezi cvičením, školením vyhlásili přestávku, tak současně oznámili: Kouření povoleno! Pozorně sledovali podřízené vojáky, a když si většina zapálila cigarety, po dvou – třech tazích ukončili přestávku a zaveleli: Dokouřit!

Někteří silní kuřáci si slovně ulevili, nedopalek cigarety zahodili. Jiní si jej schovali na další přestávku. Já jsem se snad po několika takovýchto rozhodnutí rozhodl, že jim nedám příležitost k tomu, aby se takto bavili a přestal jsem kouřit! Cigarety jsem rozdal kamarádům – kuřákům, kteří narukovali se mnou.

Záhy toto „dobrodiní“ dávat cigarety všem, bylo v naší armádě zrušeno. Já jsem od té doby již přestal kouřit nadobro. Zatím jsem se dožil více, jak 86 let a každý kuřák je mi protivný. Za to, že jsem přestal kouřit vděčím onomu průvodčímu v rychlíku a zupáckému jednání vojínů druhoročáků.

František B., Rychnov nad Kněžnou