Můj příběh, který vám píši, začíná před mnoha lety. Někomu by se to mohlo zdát, že tenhle příběh je jak z červené knihovny, ale musím zde uvést, že ho napsal sám život. Bylo šest let po válce, mně bylo krásných 20 let, rok před základní vojenskou službou. V té době, jako většina mladých jsem nevynechal jedinou taneční zábavu, v té době se jim říkalo tzv. odpolední čaje. Parkety pro mne byly malé. A v jedné taneční kavárně jsem ji potkal, bylo jí sladkých 17 let a jmenovala se Věra.
Ten rok než jsem odešel na vojnu jsme se stýkali denně. Nejvíce času jsme trávili společně na tanečních parketech, ať už to byl Národní dům na Vinohradech, Alfa, Jednota či Mánes. A když zrovna naše kroky nevedly tam, tak jsme trávili mnohdy celé odpoledne u karamelové zmrzliny v cukrárně u Myšáka ve Vodičkově ulici, nebo jsme jezdili tak zvaně do neznáma. Na Florenci jsme nasedli na autobus a jeli naslepo na konečnou.
Prostě jsme spolu prožívali krásné a zároveň bláznivé dny. Bohužel do toho všeho přišla má vojenská základní služba. Byl jsem odvelen na druhý konec republiky, tak jak to v těch dobách bývalo. Přesto celé 2 roky mi na vojnu chodila od ní spousta dopisů a já na ně vždy odepisoval. I když jsme nebyli spolu, dopisy nás sbližovaly. Tedy takhle jsem to cítil. Některé mám ještě dnes schovány na památku, ale tenkrát to byl celý velký černý kufr.
Ale jak tomu tak mnohdy bývalo, tak mým návratem z vojny domů jsem najednou zjistil, že jsem sám, jen s dopisy od ní. Ale jak se říká, čas rány zahojí. Tak i u mne to tak bylo a hlavně nová láska, která po pár letech přišla, ránu definitivně zahojila. Nevím, zda to byl osud, ale i druhá láska, kterou jsem si posléze vzal, se jmenovala Věra. Pak se nám narodily děti Jirka a Věrka.
Na tehdejší dobu jsme si žili vcelku dobře. Dalo by se říci, že jsem vždy byl a jsem takový sběratel, takže fotografie z dob první velké lásky a svého mládí jsem nikdy nevyhodil. Byly všechny shromážděny ve velkém albu. Má manželka Věra o tom věděla, nikdy jsme před sebou neměli tajnost a v době, kdy člověk pomalu rekapituluje svůj život, ve mne uzrála myšlenka, že bych rád ještě někdy viděl některou z lásek mého mládí.
Nejvíce se mé myšlenky ubíraly právě k Věře, která byla, když to tak dnes hodnotím, asi moji prvou velkou láskou. Neboť jsme byli společně naladěni na jedné frekvenci. Manželka Věra v té době ani moc neprotestovala a jedno odpoledne mi sama nabídla, abychom ji společně našli. Tenkrát bydlela s rodiči v Praze 6 na Břevnově. Bohužel naše společná výprava asi před deseti lety vyšla na prázdno, neboť nikdo takového jména v domě už nebydlel.
Sousedka, kterou jsme potkali a která v daném době bydlela od půlky šedesátých let, nikoho takového neznala. V té době jsem pochopil, že najít někoho po tolika letech, by byl asi nadlidský úkol. Pak opět nemile udeřil život já jsem po těžké nemoci ztratil svou milovanou manželku Věru. Dlouho jsem se z této ztráty vzpamatovával, ale život jde dál a člověk musí žit dál, zvláště když kolem sebe má milované lidi.
Asi před osmi lety začali v České televizi vysílat pořad Pošta pro tebe a ve mne každým pořadem zrála myšlenka, napsat do pořadu a najít dávnou první lásku Věru. A tak před pěti lety se má myšlenka stala skutečností a má dcera dopis poslala. Je tomu rok a půl, co v televizi odvysílali výzvu, že hledají Věru, která bydlela v Praze 6 na Břevnově. A přesně před rokem se mi produkce televize ozvala, že ji našli. A pozvali nás na natáčení.
Byl jsem z toho celý v rozpacích, jak dopadne naše setkání před kamerou, zda se mne ještě bude vůbec pamatovat. Jak vlastně má dávná láska vypadá? A zda vůbec přijde? To vše se mi honilo hlavou, když jsem čekal v šatně na to, až mne televizní štáb pozve do natáčení. Pak nastala hodina H a já stanul před Ester Janečkovou, celým televizním štábem a diváky.
A jak už to v pořadu Pošta pro tebe bývá, Esterka se mě vyptávala, koho jsem si do pořadu pozval, jak to celé naše seznámení tenkrát bylo a jak probíhala naše velká láska. Takže jsem začal vyprávět, jak jsme se s Věrou poznali, jak taneční parkety pro nás byly malé a jak jsme prožívali naši lásku. Když mé vyprávění bylo u konce, obrátila se Esterka na pošťáka Ondru, zda Věru našel.
Velkým šokem bylo, i když v tu chvíli jsem si to celé moc neuvědomoval a všechno mi došlo až když jsem měl šanci si pořad přetočit doma na dvd, že když se Ondra Věry zeptal, jestli ví, kdo ji hledá, tak bez váhání řekla moje jméno. Byla to vlastně rána jak z čistého nebe, že i po 60 letech jsem jí jako jediný vyvstanul namysli. V tu chvíli jsem si ani nepřipouštěl, že by do studia nepřišla. Naše setkání po víc jak 60 letech bylo pro nás oba nepopsatelné.
Vlastně jsme celá ta dlouhá léta chodívali po stejných místech Prahy 4, ale nikdy jsme se nepotkali. A to od sebe bydlíme vzdušnou čarou jeden kilometr. Za pár týdnů tomu bude rok, a od té doby se vídáme velmi často obě rodiny. Vlastně i po tolika letech jsme opět roztančili naše už starší nožky a do toho našeho tanečního víru se přidala i její dcera Renata, která s námi společně chodívá tančit.
A nejen to , v létě k nám dost často Věra, její manžel Jarda a dcera Renata jezdí na chatu. Kdyby mi tohle někdo před nějakým tím rokem vyprávěl, asi bych mu neuvěřil. Ale dnes musím říci, že i takovéto zázraky se dějí. Nejenže jsme se po tolika letech znovu setkali, ale i po tolika letech si rozumíme. A to nejen s Věrou samotnou, ale i s její celou rodinou. Dnes už dokonce věřím na osud, i když tomu osudu jsme museli malinko pomoci.
Vratislav P., Praha