Je podzim roku 1965 a manžel nastupuje vojenskou základní službu, jako absolvent průmyslové školy, po jednoletém odkladu. Na seřadišti branců dostává lísteček s číslem 1745, což bylo číslo vojenského útvaru. Místo určení bylo zatím pro všechny neznámé. Organizující důstojník pak podle čísla určuje vagon, do kterého nasedá. Cestuje velmi dlouze, nálada je skvělá až do doby, kdy vlak zastavuje a dostávájí rozkaz k vystoupení. Jsou na konečné stanici, kde je nápis Bor u Tachova. Pro ně dosud neznámé místo. Co si ale velmi dobře uvědomuje, je to, že jsou hodně daleko od domova. Do kasáren musí ještě pěšky absolvovat několik kilometrů. Jsou na místě. Po základních formalitách při nástupu a vybavení, byl přidělen do velitelské čety jako písař. Do stejné čety nastupuje Jirka, který přišel z Bohuslavických strojíren s kterým se se již letmo seznámil v osudovém vlaku, který je dovezl na místo určení k západním hranicím. Rovněž nastupuje jako písař. Kamarádem byl každému a hned. Do čeho se pustil, to se mu vždy podařilo. Jenom nebyl docela zdráv, pro menší tělesnou vadu. I přesto, ho všichni měli rádi, od velitele až po posledního vojáka. Získal si všechny svoji skromností ve vystupování a odpovědností k práci. Nebylo divu, že po roční službě byl povýšen do hodnosti svobodníka a obdržel odznak vzorného vojáka. Nikdo se nedivil, že během prvního roku vojenské služby si v Boru našel své děvče, o rok mladší Alenu. Vždyť to byl hezký a inteligentní kluk. Se svým děvčetem, patřili k sobě jako dvojčata a měli se opravdu rádi. Každou možnost opustit posádku, využíval pro svou vyvolenou.

Čekali jsme jenom na rozhodné slovo, kterým by velel po ukončení základní služby k pochodu do svazku manželského. Každý mu to přál – kamarádovi.
A přece se našel někdo, kdo nechtěl pochopit, že Jirka je kamarád a k němu neodmyslitelně patří Alena. Dlouho mlčel, ale na konec se ozval se. Jak? Anonymním dopisem. pádnými a přesvědčujícími argumenty „vysvětlil svým způsobem“ Aleně, kdo prý je Jirka a jak ho dobře zná. Ani Alena nemohla zakolísat pod tíhou špíny, uložené na Jirkovu osobu. Jirka nenašel odvahu se hájit. Myslel si své a doufal, že Alena nebude věřit tomuto dopisu a uvěří pouze lásce a citovému vztahu s Jirkou. Takové nečestné jednání ho zdrtilo. Nezmohl se ani na slova, kterými by Aleně vše vysvětlil.
Jaká byla Jirkova pracovní morálka, i když vše statečně nesl? Kolik chuti do práce měla Alena, i když stále nebyla přesvědčena o pravdivosti dopisu? Nastal čas rozháraného života dvou mladých lidí, kteří si to nezasloužili pro svoji velkou zamilovanost. Jirka stále doufal, že jeho milovaná Alena se ozve a opět se vrátí ke své lásce. Do konce vojenské služby se však nedočkal, ale věřil že osud je ještě jednou přivede k Aleně, i když je mezi nimi velká vzdálenost-Vojna končí a vojáci se vrací ke svým rodinám. Několikráte si vzpomněl na tento příběh, zda se ještě Jirka s Alenou setkali. A měl opravdu štěstí.
Psal se rok 1977 a byl na služební cestě v Plzni, kde v jedné restauraci ho zaujala povědomá osoba, která i na něj zírala se zaujetím. Odhodlal se. Přistoupil ke stolu s dotazem, odkud se znájí. Ano, byl to právě ten Jirka, který tak moc miloval a chtěl Alenu. Jirka mu pak vypravoval, že změnil práci i bydliště, jenom proto, aby byl blíže své Aleně. A že se mu to vyplatilo, svědčí o tom to, že je šťastně ženatý s Alenou a má dvě, dnes již dospělé dcery a čtyři vnoučata.Alena poznala, že anonymní dopis byl opravdu smyšlené lži o jeho osobě a také zjistila kdo byl autorem a toto zjištění bylo pak korunováno slůvkem ANO na radnici.
S Jirkou si každé Vánoce a Velikonoce vymění přání ke svátku a v dnešní době již komunikuje pomoci internetu, čímž již přes půl stolení trvá jeho vojenské kamarádství.