Neuvěřitelný tajemný příběh se mi stal. Kdyby mě někdo toto vykládal, tak bych si o něm asi myslela, že mu šiblo, jeblo, nebo hrabe.
Narodila jsem se v rodině, kde byl tatínek křesťan a maminka bez vyznání. Měli tři dcery a tou třetí dcerou a poslední jsem byla já.
Rodiče nás vedli oba dva, jako když jsou oba křesťané. To znamená nelhat, nekrást, zdravit starší lidi, atd. Podle desatera přikázání, nevedli nás ale k víře, věřit v Boha, chodit do kostela, modlit se a tak dále. Já jsem se narodila 2. listopadu na dušičky, podle kalendáře se píše památka zesnulých.
Syn se mi narodil 7. listopadu, tehdy to bylo na VŘSR (Velkou říjnovou socialistickou revoluci). Já jsem byla velice hodné děvče, ani krásy jsem nepobrala a nikdy jsem nikomu neřekla, třeba ty jsi blbá, ty jsi hloupá nebo vůl a tak dále. Nepila jsem tehdy, ani nekouřila, vždy, když jsem viděla děvče nebo ženu kouřit, tak jsem si říkala, ty jsi ale nepěkné číslo.
Ale když někdo mluvil o Bohu a o Ježíši Kristu, tak jsem vždy říkala takovou průpovídku: „Hé, kdyby něco bylo, tak se mě to zjeví“. Ale potom zjevilo.
Je to už padesát tři roků.
Tehdy v kině, v „Osvětové besedě“ se promítal filmový festival. A ten filmový festival byl takový, že jeden den se promítal jeden film, druhý den druhý film a třetí den další. Hrály se tam divadla, zábavy, plesy, výstavy ovoce a zeleniny a všechno možné. No zkrátka takový „kulturní dům“. Tak jsme si s manželem jeden film vybrali. Tehdy se prodávaly vstupenky v předprodeji, asi hodinu před filmem. Já jsem je na kole jela koupit.
Zatímco jsem s lístky přišla, tak se nám polámala televize, měli jsme tehdy „Oravana“ a manžel, abych prý šla sama, že ho zkusí opravit. Opravář tam dal trimr. Čekala jsem dlouho, tak jsem již šla také do kina později. Ale výsledek s opravením televize byl v nedohlednu. Bylo už po osmé hodině, tak jsem tedy šla sama. Nebála jsem se, ale spěchala. Nebyla tma, spíš jenom takové přítmí.
V tom jsem viděla člověka, který šel po chodníčku v zahradě, tam kolem sousedovy zahrady. Ale on šel tak pomalu, jako by nešel. Měl dlouhý kabát a vzhledem k té jeho podivné chůzi, už jsem z něho nemohla spustit oči i s tím, že se chce se mnou potkat na chodníku. Kolem toho plotu na chodník bylo asi patnáct až dvacet metrů. Ohlédla jsem se okolo sebe kolem dokola, nebylo nikde ani živáčka, no vůbec nikdo. To už jsem sešla z chodníku doprostřed silnice, to tehdy nejezdilo tolik aut a motorek. Otevřel drátěnou branku, motal se v ní, zavřel ji a vyšel do tří schůdků na chodník. A já už jsem byla asi tři metry od něho ale v prostředku silnice. Ale nevšímal si mě. Šel tím směrem jako já, ale už ne tak pomalu. Rozháněl se rukama a nohama jako my. V tom se pomalu začal na tom chodníku ztrácet ve stín, až z něho byla skoro pavučina.
Pak ta pavučinka z toho chodníku vzlétla nahoru, vrazilo do roku té chalupy, kolem jejíhož plotu šel, rozplynul se v mlhu a nebylo nic. Já jsem se zastavila s tím, jestli je vůbec něco takového možné. Pak mě napadlo, že se vrátím a že si ono, ten přízrak, že si to vyvalenýma očima ještě prohlédnu. Vrátila jsem se tedy asi deset až patnáct metrů a otočením jsem sledovala, ale už nic nebylo. Ten člověk ušel, jak jsem ho uviděla přede mnou asi dvě stě padesát metrů.
Přešla jsem tu chalupu a tu „Osvětovou besedu“ a najednou za silnicí se objevil muž, toho jsem tam neviděla vůbec přijít a díval se na mě. Byl velice hezký, měl plnovous a ten plnovous měl samý kudrnatý prstýnek. Já jsem vyběhla asi čtyři schody do kina a pořadatelé se mě ptali. Prý paní B., kdo vás honí? Ale já na to, že nikdo, že jdu pozdě, tak že spěchám. Prý teprve jede filmový týdeník. Asi jsem musela vypadat velice vyjevená, ustrašená.
Sedla jsem do kina vedle kamarádky Jany a já pořád přemýšlela, jestli je toto vůbec možné. Byla jsem ráda, že půjdeme kousek cesty spolu a ona o kousek dál, co druhé ulice. V kině mě pořád drcala loktem, prý Máňo nechrápej. Já ale že nechrápu, že se dívám, ale zatím „skutek utek“, já se dívala do země.
Co bylo ve filmu, já vůbec nevím. Trvalo mě to asi dva roky, než jsem se s radostí odhodlala do kostela a já jsem křesťan věřící. Není ani jediný den, kdy bych si na to x-krát nevzpomněla. Budou-li toto číst moje kamarádky a známí, tak hned budou vědět, kdo to napsat a komu se to zjevilo. Bydlívala jsem v Ráječku, ale teď bydlím moc roků v Rájci.
Marie Baráková (73), Rájec – Jestřebí