Když jsem byla o moc  mladší než dnes, jezdívali jsme s rodiči na chatu. Asi si umíte představit, že mě to v pubertě nebavilo. Tehdy jsem měla vážnou známost, byl to mladý novinář z našeho okresního města. Ten by za mnou na chatu nikdy nepřijel, vyhovoval mu městský život. O víkendech chodil do společnosti, do vináren. Tím víc mě mrzelo, že jsem si svého pohledného mladého přítele nemohla během soboty a neděle hlídat. Rodičům to bylo úplně jedno, táta mi chladně sdělil, že dokud nebudu plnoletá, v žádném případě mě doma samotnou nenechá. Dodnes mi v uších zní jeho nesmlouvavá věta: „Na chatu se jede, a tečka!“ Fňukala jsem: „Ale co když o něj přijdu? Co když se mi zakouká do nějaké jiné, když tu nebudu?“ A máma mě rázně usadila: „V tom případě to nebyl ten pravý!“