Vypadá to tak jednoduše. Stačí položit pár otázek, přístroj zabliká, zakvílí a pachatel je na světě. Ve filmech a seriálech možná, v běžném životě ale lež zas tak krátké nohy nemá. Nikdo totiž není dokonalý. Ani detektor lži.
Nad způsobem, jak spolehlivě rozpoznat pravdu od smyšlenky, si lidstvo láme hlavu od nepaměti. Staří Číňané například cpou obviněným do pusy rýži s tím, že pokud zůstane na konci procesu suchá (vlivem emoční aktivity, snižující činnost slinných žláz), není o vině dotyčného pochyb. V Africe si zase obžalovaní mezi sebou předávají pštrosí vejce. Smůlu má ten, kdo ho následkem stresu rozmáčkne. V současnosti je k tomuto účelu využíván detektor lži, vlastně polygraf, jak zní jeho oficiální název.