Jsou slavní, úspěšní, bohatí a mají neobyčejný talent rozesmát celý svět. Ovšem jen co reflektory pohasnou, úsměv se jim z tváře vytratí. V soukromí, za zavřenými dveřmi svých sídel, se utápí ve smutku a depresích.
Jak je možné, že mnozí z těch, kdo nás umí rozesmát a na první pohled vypadají jako veselé kopy, se ve skutečnosti potýkají s depresí? Jako by to bylo nějaké pravidlo. Je to jen tím, že jsou ti slavní smutní klauni víc na očích? Paradox smutného klauna definoval v roce 1981 psycholog Seymour Fisher na základě studie vycházející z myšlenky Sigmunda Freuda (1856–1939), že se komici pokoušejí rozesmát ostatní, aby se zbavili vlastní úzkosti nebo smutku. Začíná to často už v dětství, kdy zjistí, že udělat nebo říct něco vtipného je může uchránit před šikanou, zamaskovat vlastní zranitelnost a těm citově strádajícím třeba získat vytouženou pozornost. Může to fungovat, ale ne…