Za vyřezávaným stolem se krčí ustrašený chlapec. V ruce svírá pero a kopíruje s ním obrysy písmen. „Levou rukou ne!“ napomene ho rozčileně jeho vychovatel. „Pravou! Musíš psát pravou!“ Princ jen tiše popotáhne. Aby toho nebylo málo, pár týdnů nato začne koktat.
Ne všichni budoucí panovníci patří v mládí k těm nejprůbojnějším. Řada z nich je bázlivá a ustrašená – stačí málo, aby se rozplakali. A nelichotivá pověst slabošských králů závislých na svém okolí se s nimi táhne i v dospělosti. Francouzského vladaře Ludvíka XIII. označují ještě dlouho po nástupu na trůn za „korunovaného otroka“, historik Jules Michelet (1798–1874) ho dokonce opovržlivě nazve „hubeným Jupiterem se špičatým knírem“, jako by mu nic jiného z královy osobnosti nestálo za zmínku. Ferdinandovi I. neřeknou Vídeňané jinak než „ubohý blbeček Ferdáček“, podobným ústrkům čelí i zakřiknutý princ Albert, druhorozený syn…