„Čekat, pořád čekat. Proč a na co? Zpropadení Němci obsadili naši vlast a my budeme jenom trpně přihlížet, jak si ji přivlastňují, až už nezbude vůbec nic českého? To přece ne!“ bouchne jeden z českých vojáků do stolu. Trpělivost zrovna není jeho silnou stránkou.
„Chceme bojovat,“ zní jednomyslně z úst československých vojáků, kteří v létě 1941 narukovali v izraelské Haifě, tehdy britském protektorátu, do 11. československého pěšího praporu pod velením generála Karla Klapálka (1893–1984).
Mají za sebou strastiplnou pouť z Protektorátu Čechy a Morava a jediné, po čem touží, je pořádně Němcům zatopit. Strážní služba kdesi v zázemí? Takhle si svoje nasazení za vlast rozhodně nepředstavovali. Klimatické podmínky jsou příšerné, je tu horko a hlavně… je tu příšerná nuda. Vojáky mají rozptýlit krátké dovolené, během kterých si dopřejí výlet třeba do syrského Damašku nebo libanonského Bejrútu.…