Do dirigování vkládá celou svou duši, procítí každý pohyb, každý tón. Tohle byl jeho sen, který konečně žije. Jenže všechno až tak snové není. Bolest je čím dál silnější, stejně jako nátlak těch, kterým dluží peníze…
„Mám toho mlynářského řemesla dost. Můj život by měla být hudba,“ říká si patrně Josef Mysliveček (1737–1781) na začátku 60. let 18. století. Narodil se do rodiny pražského mlynáře a chvíli řemeslo i vykonával, ale jako své osudové povolání ho necítí. „Vždyť se ani neučíš kompozicím,“ podotkne snad jeho dvojče Jáchym, když mu bratr vypráví o svých nových plánech stát se skladatelem. Je mu 25 let a musí tušit, že je před ním těžká dřina. Od dětství se sice učil hrát na hudební nástroje, ale pro novou kariéru bude potřebovat daleko hlubší znalosti. Přesto mu moderní styl, italská opera seria, natolik učaroval, že se snu o dobytí hudebního světa nehodlá vzdát. Začíná studovat…