Hotelový výtah zastaví ve 23. patře a dveře se otevřou. Marita doběhne až na konec chodby a nenápadně vklouzne do Castrova pokoje. Sedne si na postel a z kabelky vytáhne kapsle s jedem. „Sakra,“ uleví si. Když zjistí, že jsou zničené, rychle je spláchne do bidetu.
Jakmile se ve dveřích objeví Fidel Castro (1926–2016), padnou si do náručí. „Kde je moje dítě?“ naléhá na něj Marita Lorenzová (1939–2019). „Teď ne,“ odbude ji Fidel a lehne si na postel. „Poslali tě, abys mě zabila?“ zeptá se jí s ledovým klidem. Pak sáhne pod polštář a podá jí pistoli, jedinou, kterou měl po celou dobu revoluce až doteď. „Tak teď můžeš,“ pobídne ji. Marita na něj namíří a zmáčkne spoušť. Nic. Castro se ani nehne. Nepokusí se uhnout, ani se nijak chránit. „Je to rezavé,“ řekne Marita, „potřebuje naolejovat.“ Fidel se jen ušklíbne. „Nikdo mě nemůže zabít Marito, nikdo.“ Pak se otočí na druhou stranu a usne.