Do Muchova pařížského ateliéru proniká jen tenký paprsek slunce. Okna jsou zavřená, rolety stažené téměř až dolů. U velkého dřevěného stolu se mačká pětice mužů, nikdo z nich ani nedýchá. Vtom se ruka jednoho z nich pomalu rozpohybuje. „Co je to?“ špitne Mucha. „Tiše,“ strčí do něj přítel. „Nechej ho psát…“
Jestli někdo z českých výtvarníků vskutku udělá díru do světa, je to Alfons Mucha (1860–1939). Sám si přeje být, jak později napíše, „historickým básníkem“, kterým se na stará kolena ve Slovanské epopeji skutečně stane. Málokdo však tuší, že je nejen talentovaným umělcem, ale i zapáleným mystikem a spiritistou. Ve svém pařížském bytě se věnuje řadě experimentů s různými médii, jejichž vize se pokouší zaznamenat – někdy na papír, někdy na fotografické desky a válečky fonografu.