Jsou zprávy, na které se člověk prostě nemůže připravit. Když se objevila ta o smrti milovaného herce Josefa Abrháma, stejně se na chvíli zastavil svět.
Hercem se stal tak trochu z donucení. Po dětství, provoněném taženými štrůdly s višněmi a mákem a vyplněném běžnými klukovskými starostmi, jako bylo lítání po loukách a koupání v rybníku, nastalo dilema, co dál.
Klavírista? Nebo snad evangelický farář?
Rodinnou továrnu na cihly, která patřila dědečkovi, jim sebrali komunisti. Touhu stát se letcem z povolání, nejlépe tím vojenským, pohřbil jeho problém s kolotoči. „Chtěl jsem být i rybářem, džezovým klavíristou, lyžařem, fotografem, evangelickým farářem po dědečkovi,“ vypočítával kdysi.
„A možná jsem tím vším i tak trochu byl,“ dodával. Jenže byl tady ten „problém“ s fabrikou. Josef Abrhám měl buržoazní původ a tudíž měl zakázáno pokračovat dál ve studiu.
Makal ve „vlastní“ továrně
…