Osud nám s manželem dopřál jediné dítě. Těšili jsme se, že nám vše vynahradí vnoučata. Přítelkyni, kterou si syn přivedl, jsme ale do rodiny nechtěli.
Od narození nám náš syn Jakub dělal jen samou radost a byl naším vesmírem. Střední školu zvládl levou zadní a s červeným diplomem vystudoval i vysokou školu. Díky tomu dostal skvělou příležitost ve výzkumném ústavu. Jen na lásku mu čas nezbýval.
Bydlíme v rodinném domku, a tak Jakub bydlel s námi. Dokonce si sám vybudoval svůj malý byt na naší půdě. Měli jsme tak všichni své soukromí.
Což o to, byla jsem ráda, že je stále s námi, ale když už mu táhlo na pětatřicet, začala jsem se nenápadně vyptávat, jak vidí svou budoucnost. Moc jsem totiž toužila po vnoučatech…