„Ty budižkničemu! Ty lumpe jeden! Ani pořádně ostříhat mě neumíš,“ ječí Rudolf II. jako smyslů zbavený na svého holiče a šermuje kolem sebe dýkou. Stále častěji totiž podléhá nebezpečným záchvatům vzteku. Holiče poraní ostřím nože, komorníka zpohlavkuje. Koncem roku 1600 se pak pokusí zabít i sám sebe!
Z císařských komnat se ozývá rámus. „Je to k ničemu,“ zoufá si Rudolf II. (1552–1612). Pak se zvedne od stolu a jedním mávnutím ruky z něj shodí veškeré dokumenty. Na pečlivou a vytrvalou práci nemá císař povahu. Audience nedává, vládních porad se účastní jen sporadicky, a když přijde řeč na plánovaný sňatek, tváří se, že se ho to vůbec netýká. „S Rudolfem to bylo složité. Jeho osobnost byla velmi komplikovaná a mnohostranná. Duševně to byl vysloveně nešťastný člověk, který se nedovedl vyrovnat se světem,“ píše o něm rakouský historik Friedrich Weissensteiner (1927–2023).