Protivníky při útoku úmyslně děsí sborovým řevem, vystřelují hvízdající šípy nebo zakládají mnoho táborových ohňů, aby vyvolali dojem, že je jejich armáda podstatně větší než ve skutečnosti. Tyto triky a také um jejich vojevůdců nesou své ovoce. Díky nim mongolská říše vzkvétá, ale všeho jen do času!
Mongolové v dobách své největší slávy – zhruba ve 13. století – vládnou i Číně, patří jim jih dnešního Ruska, a kdyby je dvakrát nezastavil tajfun – „božský vítr“ (kamikadze) – opanovali by také Japonsko. Ve stejné chvíli se stávají postrachem střední Evropy. Postupně však přichází úpadek a obří říše se drolí, jako by byla z toho nejjemnějšího písku. Mračna se nad ní definitivně zatáhnou v roce 1691, kdy se Mongolsko (větší část současného státu) oficiálně stává součástí Číny, jíž tehdy vládne mandžuská dynastie Čching.