Odkrytí Pompejí v 18. století archeologům umožnilo nahlédnout do života a zároveň smrti města.
24. srpna roku 79 n. l. v Pompejích začalo peklo. Nad kráterem Vesuvu se objevil sloup popela, pemzy a kamení, který dosahoval výšky 32 km. Vítr ho začal hnát směrem k Pompejím. Během okamžiku jako by se setmělo – materiál vymrštěný ze sopky zastínil sluneční světlo. V téměř naprosté tmě celé okolí bombardovaly kameny a popel. Lidé umírali sražení kameny a pod nánosem popela se bortily střechy. Město i jeho okolí zmizelo pod několika metry nánosů. Potom přišly ohnivé laviny – vlny horkých plynů, které měly teplotu více než 200 stupňů Celsia. Takovou teplotu už nemohlo přežít nic živého. Lidé umírali dříve, než dopadli na zem. Stromy, které tlaková vlna ohnula, byly v této pozici zasypané popelem. A svět na mnoho let zapomněl, kde se pohřbené Pompeje vlastně nacházely.