„Popský král,“ píchne si do Karla IV. anglický teolog William Ockham. Naráží na to, že se Lucemburk v červenci 1346 stal římským protikrálem jen díky volbě církevních kurfiřtů. Mladého vladaře to ale netrápí. Spíš čeká, co teď udělá jeho rival – papežem exkomunikovaný císař Ludvík Bavor. Jenže ten se tváří, jako by se vůbec nic nedělo.
Papeži Klementovi VI. (1291–1352) došla s Ludvíkem IV. Bavorem (1282/1287–1347) trpělivost. Pyšný vládce se svévolně, jen s pomocí dvou podplacených biskupů, nechal v Římě již v roce 1328 korunovat císařem, a zatímco předchozí Svatí otcové proti němu prakticky nic nezmohli, Klement VI. je mnohem ráznější. V Lucemburcích našel skvělé spojence. Také oni mají na Bavora spadeno. Dotyčný je totiž bez jakýchkoli skrupulí připravil o korutanské a tyrolské dědictví, které si pojistili sňatkem Jana Jindřicha Lucemburského (1322–1375), Karlova mladšího bratra, s …