Padesát let jsem tam nebyla. Půl století jsem si slibovala, že jednou půjdu. A když konečně přišel čas, bylo už pozdě.
Najednou jsem cítila, že pokud teď nevyrazím, už se tam nikdy nepodívám. Bylo mi skoro osmdesát, když jsem se vydala na cestu. Fyzicky jsem na tom byla dobře, ale psychika mne zlobila. Vlak mi tehdy připadal pomalejší než kdysi, možná jen já jsem byla netrpělivá. Seděla jsem u okna, sledovala krajinu a cítila, jak mi srdce bije tak intenzivně, že jsem jej snad slyšela.