V životě máme jednu jistotu – zemřeme. Buňky mají geneticky naprogramovánu smrt. Je to sice krátké slovo, ale dlouhá cesta. Není to, jako když zhasnete v pokoji, zavřete za sebou dveře a jste pryč. Hranice života a smrti jsou totiž od sebe dál, než jsme dosud tušili.
Tělo se na finiš připravuje vlastně celý život. Už ve chvíli, kdy má podobu plodu, dostanou některé buňky rozkaz k vlastní destrukci. Ta pak v těle probíhá po celý život. Poškozené nebo příliš opotřebované buňky umírají, aby uvolnily místo novým. A s podobným elánem zbrojí i na poslední bitvu.