Nehledá nic velkého. Vstoupí do ložnice, kde oběť spí na zádech nebo na boku. Přiloží jí polštář přes ústa a nos a přitiskne. Je to metoda, která nezanechává modřiny ani viditelné známky boje. A smrt přijde spolehlivě.
To osudné ráno 22. září 2006 začíná ve vazební věznici nenápadně. Chodba je studená, světla bzučí a dozorci kráčejí navyklým tempem, které se nemění ani po dlouhých letech služby. Až do chvíle, kdy otevřou dveře jedné z cel. Tam, na provizorní šňůře spletené z obyčejných tkaniček, visí 45letý muž, který měl brzy stanout před soudem. Muž, který se přiznal k vraždám, jaké Francie nepamatuje, Yvan Keller.
Přizná desítky vražd
Ještě před pár dny seděl naproti vyšetřovatelům a s ledovým klidem popisoval, jak „uspával“ staré ženy. Jak jim přikládal polštář na ústa, jak čekal, až jejich dech zeslábne. Jak jim pak uhladil peřinu, aby to vypadalo, že jen tiše odešly. Mluvil o tom…