„Vyslyš, pane, moji poníženou žádost,“ praví hluboce se klanící šlechtic a podává králi během hostiny listinu. Jenže slyšení se nekoná, Václav II. má zrovna špatnou náladu, což se mu stává často, a tak urozeného hosta vyžene od stolu jako posledního sluhu. Pak ho začne trápit svědomí. Uteče do svých komnat, zavře se ve skříni se svatými relikviemi a pálí se svíčkou. I sebepoškozování je totiž jedním z projevů Václavových neuróz!
Když udeří hrom, třese se jako osika. Při pohledu na kočku ho jímá děs. A před každým jídlem se bojí otravy. Je fyzicky slabý a rachitický, div že se dožil dospělosti! A přesto se z Václava II. (1271–1305) stane jeden z největších českých panovníků, který dokáže přemyslovskému rodu získat polskou a uherskou korunu.