K zajatým důstojníkům se chová s noblesou. Ruský car Petr I. poražené švédské generály velkoryse pohostil. Pak pozdvihl pohár k přípitku: „Připíjím učitelům svých vojenských dovedností.“ Pro Švédy trpký přípitek. Žák přerostl své učitele.
Zatím vrchní velitel švédské armády, která byla po desetiletí tou nejlepší v Evropě, potupně prchá z bojiště po prohrané bitvě. Ne tak úplně vlastní vinou. Karel XII. (1682–1718) si přál bít se se svými vojáky do posledního dechu, ale nemohl ani sám vsednout na koně. Nešťastné zranění paty z předchozích dnů z něj v řeži u Poltavy v červnu 1709 učinilo jen bezmocného přihlížejícího. Nakonec ho jeho okolí přemluvilo, aby po debaklu uprchnul, nejlépe pod ochranná křídla Turků. „Budou jiné bitvy, jen co se zotavím,“ říkal si. Přece neponechá nadvládu nad strategicky důležitým Baltským mořem Rusovi. Netušil, že doba se změnila, on už není jako na začátku…