Splnila jsem svůj společenský úkol. Vdala jsem se a založila rodinu. Pak se mi ale život proměnil v peklo. Už tak dál žít nemohu a nechci.
Dveře se zabouchly s takovou razancí, až se po předsíni rozlétly všechny papíry položené na stolku. Byly to účty, které je třeba zaplatit ještě dnes. Ani jsem to ale Alešovi nestačila říct.
S řevem vylétl z bytu a práskl za sebou dveřmi. Ještě teď slyším, jak běží po schodech a stále nadává. Na co? To je vlastně úplně jedno. Záminka se totiž vždycky najde. Hlavně když se může pořádně pohádat.
Cítím, jak se zase začínám celá třást. Nervy jsou na pochodu a mě čeká ataka úzkosti nebo propad do deprese. Ne, takto už to dál nejde…