Srdce buší jako o závod. Tlak na hrudi sílí, jako by se někdo opřel o žebra zevnitř. Dech se zkracuje, ruce se třesou a svět kolem se na okamžik vzdaluje. V hlavě zní jediný povel: Uteč! Jenže kolem nejsou šavlozubí tygři, ale tichá kancelář, přeplněná tramvaj nebo jen myšlenky. Proč lidský organismus spouští poplach i tehdy, když není před čím utíkat?
Je středa ráno, půl osmé. Vlak míjí nádraží. Tiché předměstí je jen dvacet minut jízdy od centra Prahy. Ve vagonu sedí žena v obleku, před ní otevřený laptop, na obrazovce rozpracovaná tabulka s čísly pro dnešní zasedání. Najednou to přijde. Srdce se rozbíhá, jako by právě vyběhla do schodů. Dlaně vlhnou, hrudník se stahuje. Pomyslí si, že má infarkt. Za tři minuty je to ale pryč! Týden nato se jí to stane znovu, tentokrát ve výtahu. Žádný lékař nakonec nenachází na srdci nic špatného. Diagnóza zní: Panická porucha. Příběh je fiktivní…