„Byla to sobota jako každá jiná. Odpoledne jsme měli s manželem hlídat vnoučata, abychom alespoň trochu pomohli jejich unaveným rodičům,“ vzpomíná Alena.
Během okamžiku bylo ale všechno jinak. „Vnučka Barunka za mnou přiběhla. Měla takový vyděšený výraz. Utírala si slzy a natahovala k pláči. Pochopila jsem, že se muselo stát něco hrozného…“