Letní večer na Urale je neobyčejně tichý. Pomalu se stmívá a rolníci, unavení z celodenní práce, se konečně vracejí domů. Něco je však vyruší. Z dálky jako by se ozýval tichý zpěv, snad modlitba nebo chvalozpěv. Zastaví se a naslouchají. Dál se ale neodváží…
Zasypanou, roky nepoužívanou důlní šachtu otevře až o několik měsíců později, v říjnu 1918, bělogvardějská armáda. Ze sutin vytáhne těla několika mrtvých, kteří pod nánosy hlíny umírali bolestí a vyčerpáním dlouhé hodiny, možná i dny. Byla mezi nimi také sestra ruské carevny, velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna (1864–1918). Její mrtvola je potrhaná od střepin z granátů. Před smrtí nejspíš musela trpět ukrutnými bolestmi, přesto si ještě z posledních sil zvládla utrhnout lem šatů a obvázat ho kolem hlavy jednomu ze svých příbuzných. Ještě nějakou dobu pak trvalo, než vydechla naposledy.