Najednou vnímá řadu nepodstatných detailů. Vítr, který mu fouká do tváře. Jemný bílý písek pod chodidly. Paprsky slunce, které probleskují skrz palmové listy. Hejno ptáků, kteří krouží vysoko na obloze a usedají na větve pralesních stromů. Stín hory. A hrot oštěpu, který mu míří na obličej.
Slyší křik domorodců i řev vlastních mužů. Ale ani jednomu nerozumí. Čas je podivným způsobem zpomalený. A zatímco okolo ubíhají neskutečně rychlé vteřiny, uvnitř jeho mysli se tok času zastavuje a vrací se do minulosti. „Takže opravdu prožiju znovu celý život?“ pomyslí si britský objevil James Cook (1728–1779). Ale to už vidí zchátralý hliněný dům, ve kterém vyrůstá, tváře svých sedmi sourozenců. Horké slunce, bílý písek i azurové moře mizí někde v dálce. Vzduch najednou voní deštěm a rašelinou. „Jamesi, večeře!“ slyší volání matky. Vstupuje do dveří. Právě včas, ze zamračeného skotského nebe padají…