Havránkovi byli naši sousedé. Byli to pracovití lidí, měli dva kluky a holčičku Janičku, hezkou jako obrázek. Také ji máma od mládí jaksepatří rozmazlovala.
Udělala maturitu na střední škole a začala pracovat ve velkém podniku v Hradci. Místo měla dobré, ale to ji neuspokojovalo.
Chtěla víc. O nápadníky neměla nouzi, ale ji nezajímali nezralí kluci, kteří jí neměli co nabídnout a kteří se dokázali bavit akorát o motorkách nebo fotbale. Janičku lákal jiný svět.
Až jednou – byla to nějaká podniková oslava, si k jejich stolu přisedl náměstek. Byl sice starší, ale pohledný, upravený, vtipný a uměl se chovat. Když vše skončilo, tak Janičce nabídl, že ji sveze domů, vždyť jedou stejným směrem. Proč ne, bylo to příjemné, nemusí čekat na autobus a ještě si hezky povídali.
Jenže u jednoho svezení nezůstalo. A pak následovalo poznání na kávu a dortík, či na skleničku. A drobné dárky. Bylo to příjemné. A když se vrátil ze služební cesty do Paříže, přinesl Janičce dárkový balíček nejlepší francouzské kosmetiky. A počáteční dvoření se časem změnilo v cestu do Prahy, pak tajný víkend prožitý na horách v přísném utajení a pan náměstek se zamiloval jako student. No Janička se také zamilovala, ale spíše do jeho postavení a toho, co ji mohl dát a nehodlala se toho vzdát. Ale nic se na světě neutají, a tak se jednou celá aféra provalila. A byl to malér jako hrom. Pro Oldřicha – jak už mu teď Janička říkala – jak v práci, tak doma.
I švagr Oldřichovi domlouval: „Koukej blázne, o co jsi starší než ona, přece neodejdeš od rodiny,“ ale Olda mu řekl, že tohle je to nejlepší co ho mohlo potkat, že to je „láska nebeská“ a že se jí nehodlá vzdát. No komu není rady, tomu není pomoci. Náměstek byl odborník na slovo vzatý a firma si ho považovala, a tak, aby byl v podniku klid, převeleli ho na ústředí do Prahy.
Tohle bylo pro Janičku to nejlepší řešení, co se mohlo stát. Dala výpověď a okamžitě se stěhovala do Prahy.
Pronajali si byt a Janičce dohodl výhodné místo. A mohli konečně žít podle Janiččiných přestav. Oldřich už sice nebyl náměstek, ale plat měl více než slušný, takže si ledacos mohli dovolit. Auto měl Oldřich zánovní, a tak podnikali nedělní a sobotní výlety, v týdnu divadlo či koncert, nebo dobrou večeři při svíčkách, odskočili si na týden na Kanáry, v zimě do Thajska a život byl nádherný.
Rozvod Oldřicha byl bouřlivý a táhl se celý rok. Tahanice o vilu a majetek. Ale Janička byla v klidu a vyčkávala. Vždyť také měla čas, přeci dvacet dva let není žádný věk. Mohla si koupit co chtěla, Oldřich ji málem nosil na rukou, tak kam spěchat. Dva měsíce po rozvodu sdělila Oldřichovi, že čekají dítě a že nehodlá být svobodná matka. A tak se půl roku po rozvodu Oldřich znovu oženil. Narodila se jim krásná holčička Adélka a zdálo se, že v nové rodině zavládne jen a jen pohoda.
Teď Janička nepracovala, jednal byla na mateřské dovolené a jednat to nebylo třeba, Oldřich vydělával více než dost, aby splnil všechny Janiččiny požadavky. A dělal to rád pro svou mladou ženu.
Když Adélka trochu odrostla, tak jí podle potřeby odkládali k babičce, aby si mohli užívat. Adélka tam byla ráda, měla tam pejska a kočku a babička jí dělala, co jí viděla na očích.
A tak se vydávali na další krásné dovolené a nákupy do Paříže či Norimberka, přesně tak, jak si to Janička vysnila.
To už byly Adélce skoro tři roky, když byli na výletě v Rakousku a slavili tam Oldřichovy padesáté páté narozeniny. A to si Janička všimla, že Oldřich nějak napadá na nohu. No, asi špatně šlápl, však to přejde, nenechala si kazit náladu. Ale nepřešlo to, do roka musel na operaci kyčle. Bylo to k vzteku, právě před létem, když už měli s přáteli domluvenou dovolenou v Itálii, a pak později i s Adélkou Bulharsko. Operace proběhla dobře, ale pak ještě rehabilitační středisko a rekonvalescence doma. Ale přece Janička nebude sedět doma, když manžel momentálně nemůže chodit. Do Itálie pojede s přáteli a Adélku ohlídá babička.
To Bulharsko na konci prázdnin přece jen vyšlo, Adélku nemohli dostat z vody, ale celé to nebylo nějak ono. Oldřich často odpočíval a odmítal jezdit na výlety, a také večerní romantické procházky po promenádě si museli odpustit a vůbec jeho mladický elán se nějak vytrácel.
Život však plynul dál, ale už ne tak sladce, Oldřich ubíral na svých aktivitách a dával přednost domácímu životu, ale Janička doma sedět nechtěla. Začala chodit do fitcentra, s partou kamarádek chodila na jógu, Adélku zapsala do baletu, zkrátka stále v pohybu.
Oldřichův podnik byl velmi úspěšný, více než polovinu výrobků vyváželi a když byla velká zakázka, musel Oldřich zůstávat v práci déle a někdy se pracovalo i v sobotu a v neděli.
Když se pak vrátil domů, chtěl jen spát a odpočívat a mít od všech pokoj. Už to nebyl ten vtipný a zábavný společník a pozorný manžel jako ze začátku. Také si všimla, že čím dále tím více kouří a roste mu břicho, a také o sebe už tak nedbá jako kdysi. A také si nepředstavovala, že budou večer sedět doma a ona bude obskakoval manžela. To tedy ne. Něco se v jejích plánech zadrhlo.
Uběhl další rok, ale nic už nebylo jako dříve. Pak jednou před Vánoci jeli na služební cestu do Bruselu. Počasí nebylo nejlepší, a tak se s Adélkou dívaly na pohádky. A pak se dostavila policie a sdělila jí, že služební auto havarovalo a její manžel leží v nemocnici v Německu. Byla to špatná zpráva a měla ještě špatnější konec. Po měsíci Oldřicha převezli do Prahy, ale zranění byla velmi vážná. Jedna ruka byla nehybná a chodil pouze o holi.
A co bylo nejhorší, po roce byl už jen invalidní důchodce.
Na to už Janička nebyla vůbec zvědavá. A začala konat…
Až jednou jsem zajela do Hradce něco vyřizovat a u nádraží jsem potkala matku Janičky s malou Adélkou. Byla to krásná holčička, už malá slečna, stejně hezká jako její maminka.
A tak se ptám sousedky, jak se má Janička, že jsme slyšeli o úrazu jejího manžela.
Ta jen mávla rukou a povídá“ „Ta už s ním nežije, už se s ním rozvedla, přece se nebude starat o chromého dědka, když je tak mladá, a tak ho dala do Domova důchodců.
A Janička je momentálně v Dubaji,“ pravila nadšeně, „má nového přítele, je to architekt a hodně vydělává a má prý vilu u Prahy. Jen ať si užije, vždyť jí není ani třicet let. Má na to právo.“
Helena Potenská, Praha 4