Patřím k lidem, kteří se dobře snášejí s lidmi, resp. Se spolupracovníky. Mám klidnou a vyrovnanou povahu. Ale někdy je opravdu těžké, zachovat chladnou hlavu a vše řešit v klidu.

Po několikaleté práci v účtárně jsem se cítila „ vyhořelá“ a hledala jsem si místo spíše v menší firmě. Po delším čase se mi podařilo najít místo v malé firmě. V podstatě tam pracovaly jen dvě ženy a já měla být třetí. Šlo o poradenskou činnost.

Šéfová byla ženská kolem 50- tky, zdála se mi být veselá a vtipná a až později jsem přišla na to, proč…. Druhá kolegyně byla pro změnu mladší a já se dozvěděla, že to byla příbuzná pana majitele. Nebývala v práci denně, jen vypomáhala, když bylo potřeba. Většinou vyřizovala zakázky na místě a jezdívala autem po firmách, dojednávala kontrakty.

Milena byla rázná šéfová, ale když mi vysvětlila, co po mně chce, nebyl problém jí vyhovět.

Většinou v době, kdy byla Monika na cestách, zavírala se šéfová v kanceláři s tím, abych jí nerušila, že toho má hodně. Když pak vyšla s rudýma očima i tváří, myslela jsem si, že má nějaké trápení s dcerou. Ještě studovala a prý s ní měla dost potíží. Svěřit se mi Milena evidentně nepotřebovala. Když jsem hledala ve skříni nějaký spis a ona byla u lékaře, našla jsem několik prázdných láhví. Jasně, že jsem nic nedala na sobě znát, ale už jsem věděla, která bije, když se zase zavřela v kanceláři. Horší to bylo, když přišel nějaký klient. Občas mě sice požádala, abych to s ním vyřídila sama, ale někdy se „ stránka“ velmi podivně tvářila, když od nás odcházela.

V budově, kde sídlila naše malá firma, bylo podobných více a tak jsem se občas potkávala i s děvčaty jak se říká od vedle. Ptali se mně, jak to u nás chodí, zda vycházím se šéfovou. Prý jsem už asi čtvrtá úřednice. Žádná tam prý dlouho nevydrží….

Asi po 3 měsících, tedy po zkušební době jsem šla za Milenou s nějakým spisem. Seděla za stolem a zavdávala si přímo z láhve! Když mně uviděla, vystartovala jako šílená a tvrdě mně chytla za rameno. Nic jsi neviděla, rozumíš!!!????

Rychle jsem odešla do své kanceláře. Na druhý den jsem za ní šla, že si promluvíme a nabídla jsem jí pomoc. Tvářila se, že se vůbec nic nestalo a že si mám hledět svého. Ještě nadhodila něco o případných „ bonzácích“.

Ale já opravdu nemínila žalovat. Situace se začala přiostřovat. Milena nestíhala svou práci a hodně toho zůstávalo na mně. Nosila jsem si práci domů a zůstávala přesčas. To se přestávalo líbit manželovi, protože zase tak dobře jsem nebyla placená. Když jsem mu řekla o Mileně, chtěl, abych okamžitě šla za šéfem a řekla mu, že kolegyně je notorik. Řekla jsem mu, že ještě počkám a zkusím si s ní promluvit.

Druhý den Monika opět vyjela na služební cestu a Milena se chytla pití hned, jak se za ní zavřely dveře. Prý je nešťastná, nemá manžela, jen nepodařenou dceru, která má pořád málo. Chce na parádu, kosmetiku i na výlety. Domlouvala jsem jí, radila, aby se šla léčit. Jen se zakabonila a řekla a´t vypadnu z její kanceláře.

Když jsem se pak vrátila z oběda, dveře do Mileniny kanceláře byly otevřené a ona se hádala s nějakým klientem. Rychle jsem mu pokynula, ať jde za mnou, a věc vyřídila.

Jen co se zavřely dveře, vyletěla na mně Milena a hodila mi na hlavu složku s dokumenty, zapotácela jsem se a chytla stolu. To už se na mně sápala jako šílená a řvala, že mně zničí. Dlouhými nehty mi poškrábala tvář, cítila jsem, že mi teče po krku krev. Mohla jsem jí také udeřit, ale byla jsem v takovém šoku, že jsem vyběhla do chodby a našla útočiště ve vedlejší kanceláři. Milena zamkla a bylo slyšet jen rachot, asi vyhazovala věci ze skříně. Po krátké poradě s Alenou, sekretářkou firmy a když jsem utekla od soptící šéfové, jsme zavolaly na policii.

Milenu odvezli a skončila na záchytce. Údajně měla v sobě přes 2 promile. Já musela vyhledat lékařskou pomoc a skončila na marodce.

Mileně hrozí vyhazov, ale jelikož jsou s majitelem dlouholetí známí, možná to s ním nějak „ uhraje“. Já však nevěřím, že se něco změní, pokud se Milena nepůjde léčit. Mně se velmi omlouvala, že to tak nemyslela, že je nešťastná atd atd. Jenomže, co já s tím. Nemůžu čekat, až mně jednoho krásného dne v práci

přizabije. Po nemocenské jsem dala okamžitou výpověď. Ani mně nikdo nepřemlouval, měli jinou práci. Byla přijímána nová pracovnice- pravá ruka Mileny. Kdoví, jak dlouho u „ maskované“ alkoholičky vydrží?

Já už místo také mám, spolupracovníci jsou super a rychle jsem se sžila s novým kolektivem.

Milena zůstala černou můrou v mých vzpomínkách na bývalé zaměstnání…..

Jarka